,,Vzhůru na palubu, dálky volají´´slova z této písničky dokonale popisují téma letošního dětského tábora. Vše začalo v pátek 31.7.2015. Dvacetčtyři malých námořníku se vydalo na dlouhou a úmornou plavbu do přístavu v Travné. Cestu nám znepříjemňovalo velké vedro, které za celý pobyt nevystřídal ani lehounký deštík.
A teď něco k tématu letošního tábora: Byli jsme naverbováni kapitánem, abychom s ním podnikli záchrannou misi a pomohli mu najít jeho přítele Williama Blighta, který se již dlouho nevracel ze svých cest. Každý den jsme dostávali útržky z jeho lodního deníku, které nám pomáhaly. Byli jsme rozděleni do tří skupinek, ve kterých jsme hráli hry a za ty jsme dostávali táborové peníze,, Šejny´´. Každý den jsme plnili orelské odbornosti, kterými byly např. fyzická zdatnost, historie a nebo rozdělávání ohně. Odbornosti nejenom rozvíjeli naše dovednosti, ale jako odměnu jsme za ně dostávali nálepky a za určitý počet nálepek potom následovalo zvýšení hodnosti. Hodnost nám určovala kolik Šejnů navíc dostaneme. Naše těžce vydělané peníze jsme na konci mohli vyměnit v bohaté dražbě za rozmanité ceny.
Vyráběli jsme také vlastní vlajku. O té nejlepší jsme pak hlasovali. Vlajku jsme vztyčili a jelikož jsme se o ni samozřejmě báli , museli jsme začít každý večer držet noční hlídky a hlídat, aby vlajku nikdo neukradl. Přesto, že jsme vlajku sledovali opravdu ostřížím zrakem, byla ukradena. Probudili jsme se do dalšího teplého rána plni radosti. Jakmile jsme ale spatřili stožár na vlajku, úsměv na našich tvářích okamžitě vystřídala otevřená ústa. Vlajka tam sice visela, ale rozhodně to nebyla ta naše krásná barevná. Velké černé písmo na vlajce nám jasně přikazovalo, že do 24 hodin musíme opustit Tahiti, místo, kde se teď nacházíme, protože hledáme kapitána. Jelikož jsme stateční nic jsme si z toho nedělali a táborový život mohl zapadnout opět do starých poklidných kolejí. Ale ne na dlouho.
Jedné klidné temné noci nás všechny zaskočila velká rána. Noční hlídka, která se mezitím ohřívala u ohně okamžitě vyletěla ze svých míst a šla vzbudit další námořníky. Zaútočili na nás domorodci a ukradli dva vedoucí. Rozdělili jsme se na skupinky a zalezli do odlehlých míst našeho tábora, abychom v případě dalšího napadení mohli zaútočit. Lana nemohla chybět. Měli jsme to dokonale naplánované, takže jakmile domorodci opět přiběhli, jednoho z nich jsme chytli, svázali a donutili jsme ho říct, proč nás napadli. Tahitština je obtížný jazyk a tak nám dalo velikou práci rozluštit, co nám vlastně domorodec říká. Po krátkém rozhovoru jsme se s domorodcem domluvili, že ho pustíme, když nás nechají na pokoji. On souhlasil a také nám dal velmi důležitý kousek z lodního deníku. Kapitán se nyní už nenachází na Tahiti a tak nemá smysl tu dál zůstávat. Sbalili jsme se tedy a vydali jsme se na další putování vyprahlou krajinou s jistým cílem. Najít kapitána. Noc byla dlouhá a obzvlášť děsivá hlavně pro ty, kteří nemají v lásce pavouky. Těch tam bylo totiž požehnaně. Myslím ,že nikdo z nás nemá rád brzké stávání, ale tentokrát to nikomu nevadilo. Zanedlouho jsme našli vrak lodi. Po dlouhém boji s piráty, kteří střežili poklad v lodi, jsme je konečně porazili a mohli jsme si plnými doušky vychutnat ten veliký poklad.
Je neděle a nás čeká v táboře další výborný oběd, který s láskou připravili naše úžasné paní kuchařky. Málem bych ale zapomněla na vosy. Ty nám po celých deset dní znepříjemňovaly nejeden oběd. Naštěstí jsme měli otce Josefa. Ten kvůli nám nechal svůj oběd napospas vosám a vrhl se nás chránit. Za to, ale i za mnoho dalších věcí s kterými nám na táboře pomohl, mu patří veliký dík. Děkujeme především bratru Zdeňkovi a sestře Pavle za bezchybné doplňování jídla, kuchařkám, které z toho vždy dokázaly vykouzlit něco dobrého a také úžasným vedoucím, bez kterých by se tenhle tábor opravdu neobešel. Doufám, že se minimálně ve stejném počtu zase sejdeme. Tak ahoj za rok!
Adéla Králíčková
Video
Fotky
