Fotky
Příběh zlatokopů
Všech super 10 dní začalo v pátek 29.7, kdy jsme se na Olomouckém nádraží odtrhli od svých rodičů a vydali se na cestu vlakem do Travné. Vše probíhalo tak, jak má, ovšem pouze do té doby, než nám ve vlaku jedoucím do Javorníku paní průvodčí rozdala noviny nesoucí název CHRONICLE OF HONES CITY. Ve kterých bylo spoustu zajímavých článků o samotném městečku a o zlaté horečce na řece Klodike. Po příjezdu do Travné nás přivítal starosta Hones city, a abychom se mohli stát občany a zlatokopy, museli jsme podstoupit lékařské vyšetření, vyplnit formulář v Imigračním centru a navštívit místní banku, kde nám bylo zapůjčeno 1000 šejnů do začátku, které jsme museli samo sebou splatit (samozřejmě to byly splátky bez navýšení). Museli jsme také zaplatit poplatek za ubytování, což dělalo 500 šejnů nebo jsme navštívili šerifa, který nás poučil o tom, jak se v Hones chovat a jaká jsou tam pravidla. Když už jsme toto všechno podstoupili, tak jsme všechny vyplněné dokumenty odevzdali a obdrželi jsme „identification card“, která zastupovala jakousi roli občanky, kde byly napsány všechny důležité informace o nás. Byly čtyři barevné varianty občanek, podle rozdělení do týmů – červená (coyot), zelená (mustang), modrá (eagle) a žlutá (buffalo).
Další den po večeři jsme byli vyzváni, abychom si oblékli své country kostýmy, a potom jsme se sešli na hřišti, kde jsme se rozdělili do párů, a učili se country tance. Po malé začátečnické lekci nás poskládali do kolečka, v němž jsme vystřídali všechny partnery/partnerky. Asi po hodině následovalo slavnostní otevření casina. Slavnostní pásku přestřihl náš starosta. Po otevření jsme si zašli koupit žetony (jeden za 10 šejnů). V casinu nás čekalo spoustu hazardních (ale samozřejmě bezpečných a jakkoli nezávadných) her např.: poker, ruleta, skořápky, black jack.
Jeden večer nás přišel navštívit starostův dobrý přítel Pablito, který nás informoval o tom, že objevil zlatou bonanzu. Když budeme chtít, můžeme ho tam najít, ale nebude to jen tak, budeme k tomu místu získat souřadnice. Proto jsme po celou dobu tábora získávali indicie za vyhrané hry, nebo jsme museli např. i slanit skálu, ke které byly připevněny útržky jedné indicie. Všechny indicie jsme museli průběžně luštit a pokaždé jsme dostali nějaké číslo, které jsme následně dosadili a všechny dohromady nám daly souřadnice k onomu místu…ale nebudeme předbíhat.
Po večeři jsme dostali na výběr, jestli půjdeme tančit nebo hrát do casina, ale ještě předtím jsme se shromáždili v jídelně, kde se konala první předběžná aukce. Přihazovalo se na tajemnou krabici, která mohla něco ukrývat, nebo v ní taky nemuselo být nic. Jenomže to nikdo nevěděl a tak se sázelo o stošest. Ale co však najednou nikdo nečekal – prásk, rána přímo do okna. Starosta s ostatními se šli podívat co se děje a zjistili, že náš tábor obklíčili opilí bandité, ale abychom mohli zavolat policii, museli jsme o těch banditech zjistit informace, které byly rozmístěny po táboře. Bandité, jelikož byli namol, chodili furt ve stejné trase. Jakmile na nás posvítili baterkou, tak jsme se museli vrátit ke svému rangerovi a udělat 10 dřepů. Když jsme měli všechny informace, mohli jsme zavolat policii a ona je odvedla.
„Slab the killer je na svobodě“. Těmito slovy byl vyrušen náš odpolední klid. Při nástupu nám starosta řekl další informace, ale celou věc jsme odložili na večer, a měli jsme se jít nachystat do lesa. V lese jsme hráli hru na Bizony rozdělili jsme se na dva a dva týmy. Jedna skupina představovala bizony a druhá lovce. Lovci přirozeně chytali bizony. Pokud nějakého zasáhli, museli jej odnést do masny. Po pěti minutách hry byl vypuštěn zlatý bizon, kterého znázorňoval vedoucí. Chytit zlatého bizona nebylo jednoduché. Mnohdy to ani pro něj nedopadlo moc dobře. Nejen, že z něj pak byli řízky, ale i jeho přesun do masny byl vcelku bolestivý. Mimo to, že jsme jej po cestě nabodali na pár klacků, jsme roztrhli i jedno triko. Ta díra měla velikosti dětské hlavy. Při návratu do tábora jsem uslyšela pištění a dostalo se ke mně, že máme chatky vzhůru nohama. Jakmile jsem přišla do chatky a uviděla to, vybuchla jsem jako ostatní. Řekli nám, že se máme uklidnit a nejlépe to dát zase do pořádku. Jelikož nebylo moc pěkně a bylo už pozdě, tak jsme šli na večeři. Začalo pršet. Po večeři jsme si přečetli vzkaz od Slab the Killera který nechal v poslední chatce. Psal tam, že ví o tom, že máme údaje o tom, kde je zlatá bonanza, a že mu to máme o půlnoci přinést k Boží Muce (a jestli ne tak uvidíme). Starosta se nedal a nastolili jsme hlídky. Na papír jsme vypsali kdo, s kým, a zhruba v kolik. Oni si ten papír pak vzali a přepsali a vyvěsili na nástěnku. Mezitím jsme my nehlídkující hráli v jídelně bingo. Když se měly střídat hlídky, všimli jsme si baterky na zemi a taky toho, že poslední hlídka tu není!!!!! BYLA UNESENA!!!!!!!!!!!!! Ihned to zalarmovalo celý tábor. Ještě jednou jsme se podívali, jestli fakt někde nejsou, a když jsme se o tom dost přesvědčili, rozdělili jsme se na skupiny, a rozmístili se okolo tábora. Některá hlídka měla připravené i vzduchovky a byla odhodlána je kdykoli použít. Za chvíli k nám přišel Slab a spol… Všichni jsme se polekali. Řekl nám, co chce atd. a pak odešel, ale ne moc daleko. Poté se vydala pátrací hlídka hledat naše pohřešované. Ostatní bránili tábor z různých stran. Dali jsme si určité heslo, abychom se poznali ve tmě. Najednou jsme viděli, jak se k táboru blíží banda banditů. Chvíli jsme je sledovali, a pak jsme se chystali na sestup do tábora, abychom se informovali, co se stalo. Zjistili jsme, že chytili asi jejich šéfa a zavřeli ho do sklepa. Poté co jsme zjistili, že jsou v oslabení, mohli jsme jít na ně. Obešli jsme to druhou stranou přes pole a pak jsme je najednou uslyšeli. Ptali se, kolik nás je, a mi na to, že je nás 10 pořádných chlapů, zesílili jsme svoje hlasy a zakřičeli. Banditi se zděsili a utekli, nechali tam zajatce, které jsme vyprostili z pout a odešli jsme do tábora. Bylo už pozdě a tak jsme šli (už klidní) spát.
A už se blížíme ke konci, ale nezoufejte! Je tu ještě dvou denní výlet. Po obědě jsme se začali balit, zabalili jsme si s sebou spacák, karimatku, teplé oblečení, igelit, nožík …. Když jsme měli sbaleno, odnesli jsme si věci na jednu hromadu, začalo pršet. Museli jsme to dát pod střechu. Vyzvedli jsme si svačinku a rozluštili jsme poslední části souřadnic. Potom nám bylo řečeno, v jakém pořadí půjdeme – 1. Červení 2. Modří 3. Zelení 4. Žlutí. My jsme vyrazili jako první. Ostatní týmy vyrážely v intervalech po 10 min. Vždycky jsme ušli určitý kus cesty, zastavili jsme a hráli hru. První jsme si svázali nohy k sobě krepákem a museli jsme dojít asi 30 m. Šli jsme dál. Zanedlouho se k nám přes vysílačku dostalo, že se modří jaksi vydali špatným směrem a ztratili se, ale to bylo ne nadlouho. Po nějaké době, asi někde za víc, jak polovinou cesty, nás dohnali zelení, tak jsme přidali, ale nebylo nám to nijak platné, protože na místě, kde jsme měli spát, jsme se stejnak 3 týmy setkaly. V devět hodin museli všichni zastavit na místě a tam přenocovat. Večer jsme si udělali táborák, opekli špekáčky a nakonec máršmelouny. Ještě předtím se u nás zastavila paní Pablitová, která nám řekla, kam budeme muset ráno jít. Modří od nás spali kousek, ale o žlutých jsme toho moc nevěděli. Ráno nás probudil štěkot psa, ale bylo moc brzo a tak jsme ještě chvíli leželi. Pak jsme museli pohotově vstát a balit. Mezitím jsme ještě snídali. Jelikož jsme nebyli zrovna rychlí, tak nám po celou dobu byli v patách modří. Opět jsme si zadali souřadnice, ale tentokrát až někde na louce. Museli jsme projít přes louku plnou krav, trmácet se lesy, přelézat ohradníky, ale mezitím, co modří nám byli furt na dohled, žlutý tým ani v dáli vidět nebyl. Jako kdyby se po nich zem slehla. Vzápětí, kdy už nás od zlaté bonanzy dělil jen kousek, jsme červení, zelení a modří závodili, kdo tam dříve doběhne, přebrodily jsme potok a běželi. Byl to závod na vteřiny, ale naštěstí jsme (červení) doběhli do cíle jako první, po nás zelení s modrýma. Protože jsme byli první, mohli jsme si první vybrat parcely, kde se nacházelo zlato. Tato pole byla oceněna na 1, 2 a 3 hvězdičková. To rozhodovalo o tom, jakou měl daný úsek hodnotu. Podle toho taky byla určena jeho cena, ale tento odhad nebyl mnohdy pravdivý a vyzkoušela jsem to na vlastní kůži. Asi skoro po hodině dorazili žlutí, kteří si rozebírali poslední pole. Pak jsme si mohli dokoupit ta pole, která zbyla. Potom jsme si nabalili batohy do kufru auta, a někteří jeli do tábora autem a menší část šla pěšky.
Večer se konala závěrečná dražba o ceny.
A to je celý příběh o nás zlatokopech. Teď už je na řadě ta nudná a smutná část, kdy si musíme sbalit a uklidit v chatkách a hurá na cestu domů
…bylo to super!
Michaela Vrtělová, 12 let